Václav Karel

*21.října 1902 v Dobříči u Kralovic na Plzeňsku
+ 28.prosince 1969 v Praze.

Malíř, grafik, ilustrátor. Svými ilustracemi ovlivnil Václav KAREL celé generace dětí.
Jím krášlené knihy pohádek a básniček jsou vydávány v reedicích dodnes.

Studoval na odborné keramické škole v Bechyni(1919), UMPRUM v Praze (1919–27) u prof.Maška a Fr.Kysely a ještě pokračoval na AVU u profesorů Maxe Švabinského a T.F.Šimona (1927–29). Karlovým spolužákem na studiích byl např. Cyril Bouda. Po ukončení studií byl Karel krátce na stipendijním pobytu v Paříži.

Jako grafik se zabýval zvláště technikou dřevorytu s uplatněním ve volných listech. V jeho olejomalbě převažovaly krajinné motivy, portréty a kytice. Václav Karel celý život těžce snášel fyzický handicap po úraze v dětství, nerad se ukazoval na veřejnosti
a tak se jí stranil. Vůbec prvně vystavoval v roce 1932 se Sdružením západočeských výtvarníků v Plzni. Samostatně vystavoval oleje, grafiky a kresby poprvé v roce 1933 v Hradci Králové. V Topičově salónu vystavoval s Nezávislými v letech 1933-35
Pravidelně obesílal Zlínský salón. 0d roku 1939 byl členem Umělecké besedy a pravidelně se zúčastňoval jejích výstav, samostatně v Alšově síni UB v roce 1943.

Americké bombardování Prahy v únoru 1945 umělce těžce zasáhlo. Na rohu nábřeží a Resslovy ulice (kde nyní stojí Tančící dům) byl bombou zničen dům, ve kterém Karel bydlel a kde měl i ateliér. Celé dosavadní malířovo dílo bylo zničeno, s manželkou zachránili pouze holé životy a Karel zvláště litoval nenahraditelné ztráty svých zápisníků a skicářů. Díky přátelství se světově známým fotografem Josefem Sudkem se alespoň zachovala fotodokumentace některých jeho zničených obrazů a kreseb. Umělec byl přinucen začínat existenčně znovu.

Proto v další své tvorbě upřednostnil ilustrační práci, nejprve pro dětské časopisy (především Mateřídouška), ale kreslil také pohlednice, ilustroval kalendáře, leporela, nástěnné tabule Živé abecedy pro prvnáčky a čítanky. V roce 1950 se stal členem
SČVU, od roku 1952 také členem SČUG Hollar.

V padesátých a šedesátých letech vycházely s Karlovými ilustracemi české národní pohádky K.J.Erbena a B.Němcové, Erbenova Kytice, Máchův máj, básnické sbírky Jana Nerudy, knihy J.V.Sládka, říkadla a příhody ze světa dětí a přírody od J.Kožíška a další knihy, např. M. Majerové, F.L. Čelakovského, Turgeněvovy Lovcovy zápisky, atd. Současná střední a starší generace nezná jméno KAREL, ale jako oblíbené knížky svého dětství označí právě ty s Karlovými ilustracemi.

V roce 1957 v Alšově síni Umělecké besedy Karel představil své obsáhlé ilustrační dílo. Neúprosné termíny ilustračních zakázek neposkytovaly dostatek času na volnou tvorbu. Jen přes léto se umělec vracel k olejomalbě, ale obrazy pak dlouho čekaly na své dokončení, a tak jich je málo signováno.

V šedesátých letech se zúčastňoval kolektivních presentací československého výtvarného umění v obou částech Německa (NDR, NSR), Anglii, Francii, Číně, Vietnamu a SSSR. A samostatně se zúčastnil Bienále v italských Benátkách. Na pražském salónu 1968 vzbudil velkou pozornost jeho obraz Sysífos, který byl vyhlášen nejlepším obrazem na výstavě, ten byl zakoupen Klatovskou galerií a je nyní v depositáři zámku Klenová. Proti „bratrské pomoci“ ze srpna 1968 protestoval Karel obrazem Stromová znamení symbolizující konec Pražského jara (dva kmeny = český slovenský národ, ptáček, sluníčko, srdíčka zamilovaných s iniciálami Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka, atd. a z východu přilétají černí havrani = okupační armády).

Posmrtně se konaly v Praze dvě souborné výstavy v galerii Čs. spisovatele 1971 a 77Později až do konce tisíciletí bylo dílo Václava Karla veřejnosti připomínáno již jen na menších výstavách, např. v Nymburku a Třeboni, ale také v Itálii a v Řecku. Z galerijních depositářů se Karlovy obrazy objevily při pražských přehlídkách českého
výtvarného umění v Jízdárně Pražského hradu a výstavní síni Mánes (125 let Umělecké besedy).

K výročí 100 let narození (2002) a ještě v r. 2003 se pořádaly výstavy v Západočeské galerii v Plzni, v Praze na Vyšehradě, v GVU v Havlíčkově Brodě a také v zahraničí v italské Brescii a v Českém centru v saských Drážďanech. Z následujících výstav až
do současnosti (2024) je nutno především zmínit výstavu v galerii Bohemia Sekt ve Starém Plzenci 2009, ve Slovácké galerii v Uherském Hradišti 2012 a v Bechyni v roce 2019 k padesátému výročí úmrtí umělce a ke stoletému výročí Karlovy maturity na
místní věhlasné keramické škole. Dosud poslední výstavy se konaly ve Starém zámku v Hořovicích 2021, v dalším roce 2022 v rodném městě J.V.Sládka ve Zbirohu v Západočeské galerii v Plzni a konečně v Berouně 2024 a aktuálně v Rakovníku.

Ve sbírkách je Václav Karel mj. zastoupen v Národní galerii, v Západočeské galerii v Plzni, v Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, jeho ilustrace a kresby jsou také v Národním museu a v Památníku národního písemnictví na Strahově i v dalších veřejných institucích (např. ministerstva školství a kultury), apod.) a dále v soukromých sbírkách českých i zahraničních sběratelů.

Karlovy ilustrace stále žijí, díky zvláště nakladatelstvím Svojtka, Albatros a Sun se na knihkupeckých pultech znovu a znovu objevují knížky s Karlovým ilustračním doprovodem – viz přehled ilustrační tvorby.

Z osobního a uměleckého života ještě stojí za zmínku, že mezi Karlovy přátele patřili i malíři Zrzavý, Sedláček, Bartovský, Adriena Šimotová s Jiřím Johnem, spisovatel Lad. Stehlík, skladatelé Trojan a Klement Slavický. V Karlově ateliéru v Praze na Letné U Akademie se často zastavovali nejen k popovídání, ale i na partičku mariáše Václav Boštík a Jiří John.

Při devadesátém výročí umělcova narození vzpomínala v Lidových novinách právě Johnova žena Adriena Šimotová:

„…byli jsme mladí, já a můj muž malíř a grafik Jiří John, když jsme se s Karlem a několika dalšími umělci starší generace setkali v Umělecké besedě. Bylo to v době, kdy moderní umění bylo všemi způsoby potlačováno. Právě Václav Karel se svým přítelem Václavem Bartovským nám velmi vyšli vstříc a podpořili naše snahy, které v oné době nebylo snadné prosazovat. Zcela mimořádná citlivost a jemnost Václava Karla umožnila otevřený dialog a postupně jsme se stali přáteli. Naše ateliéry byly blízko a náš vzájemný styk byl velmi častý. Jako výtvarník mohu říci, že mne dojímala míra poetického vidění jeho světa: motýli, květiny, pohled na intimní úsek přírody, skoro pohádková symbolika. Jeho nejlepší práce připomínají svou lyrickou fantaskností obrazy francouzského malíře Odilona Redona. Karel byl velmi dobrý ilustrátor dětských knih. Někdy ho tato zkušenost zatěžovala a tak, když přecházel opět k volné tvorbě, musel překonávat úskalí určité popisnosti. Ale o to větší pak byla jeho radost z nově nabyté tvůrčí svobody. V závěru svého života vytvořil Václav Karel malé kresby = dekalky, velmi poetické a nekonvenční. Dva takové cykly kresbiček nazval Osamělé ostrovy a Opuštěné trůny. Sám je považoval za svou soukromou radost, za hru, ale já je považuji za nejsvobodnější vyjádření jeho něžné poetické duše. Myslím, že tato neokázalá dílka i série jeho menších olejů mohou ve světě plném radikalismu a brutality znamenat pro člověka, který je ochoten a schopen vidět a cítit, skutečné spočinutí…“

Zájemci najdou ještě více životopisných informací na
www.encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3259-vaclav-karel